Každý (ne vlastní vinou) ignorant má šanci zjistit, že je ignorant, a rozhodnout se s tím něco dělat.
Aby už nikdy nereagoval (ani na to, čemu zatím nerozumí) jako ignorant.
A aby později sem tam mohl poznamenat (i s rizikem, že zůstane nepochopen, protože ti, co reagují, jsou na počátku své Cesty, nebo ji ještě nenašli), že “ví i to, co neví”.
Tak jsem můj milý deníčku zase dostal od svého přítele,upozornění na nádherné zamyšlení našeho společného oblíbence a propagátora všeho toho co jsme kdysi věděli, ale už si nepamatujeme – Vlasty Marka. A protože mě to opět hodně oslovilo – měl jsem zase nad stříbřitou hladinou dosud docela opuštěného, jen kačenami a několika jedinci obsazeného “Macháče” nad čím meditovat a neodolal jsem a opět se s tebou můj milý deníčku podělím.
Ignorant
Na počátku 70. let minulého století u nás občas přespali východoberlínští mladí mužové, kteří se v Praze dvakrát do roka setkávali se svými bývalými (v západním Německu, kvůli pasu provdanými) ex-partnerkami.
Jako pozornost za nocleh mi přiváželi nějaké to LP a hlavně duchovní četbu v angličtině (Castanedu, zenovou literaturu). Pravidelně jsme končili v některé naší oblíbené malostranské hospůdce, a cestou zpět na Vinohrady jsem je vždy zavedl k nějakému tomu pouličnímu stánku s 
opékanými klobásami. Kromě piva (a památek) to bylo to nejlepší a jediné, co jsem jim tehdy mohl nabídnout jako “typické” a kvalitní a ryze české.
Když jsem chtěl stejně pohostit i své holandské kamarádky, poněkud jsem narazil. Byly to vegetariánky. Zatímco já jsem si klobásu vychutnával
jako obvykle, ony se v tom ponimraly, zkoušely vydolovat ty kousky špeku, a pak to vzdaly. Divil jsem se, jak to, že jim nechutná, když je to to nejlepší, co v Praze máme. My jsme vegetariánky, říkaly, ale já namítl, to nevadí, dejte se do toho, vždyť je to vynikající (a olizoval jsem si zbytky mastnoty z prstů).
Já totiž tehdy absolutně netušil, co to je vegetariánství. Kde jsem se to taky měl dovědět? V žádných učebnicích se o tom nepsalo, neexistovaly vegetariánské jídelny, a bezmasé čtvrtky (protože výroba masa zaostávala za spotřebou) ve školních jídelnách či menzách byly součástí tehdejšího života. Jídla bez masa byla všeobecně spojována jen s nějakou tou dietu v nemocnici.
Takže takový řízek přes celý velký talíř v hospodě U Glaubiců (s bramborem a okurkou za jedenáct korun), nebo šest knedlíků s omáčkou v automatu Koruna za 2,60 – to byly naše tehdejší chuťové a kalorické orgie. A pokud jsme si chtěli připadat světáčtí, dali jsme si v nějaké vinárně smažený sýr.
V těchto (a mnoha dalších jiných) případech jde ale jen o to, že ignorant prostě jen není informován. Neví, že neví. A tak je hoden ne zlostné reakce, a už vůbec ne nenávisti, ale politování a rady, je-li na ni připraven. Je třeba doufat, že se časem o přirozených porodech, nebo o zenu, nebo o jiných věcech a jevech, o kterých zatím ani neví, ale které ihned komentuje, přece jen něco doví, a po letech si například při čtení nějaké osočující poznámky zcela mimo mísu (někde na internetu) s pochopením (a studem) vzpomene na svou ignoranci.
Pár let po oné příhodě s vegetariánkami a klobásou (také protože jsem začal cvičit jógu a poté meditovat) jsem totiž přestal jíst maso a stal se semi-vegetariánem (občas si dám ryby). Došlo mi, jaký že jsem to byl ignorant, zastyděl se, a v duchu si slíbil, že se budu snažit, aby mi ignorance už nikdy nezkřížila životní cestu.
V nádherné knize Jeskyně ve sněhu (Cesta ženy ze Západu za osvícením), kterou právě vydalo nakladatelství One Woman Press, o životě Angličanky, která se jako první stala mniškou (tibetského buddhismu) a dokázala v 70. letech min. stol. dvanáct let žít a meditovat v jeskyni u Lahauru ve výšce 4000 m, je popsán podobný a vlastně typický případ ignorance.
Japonský přítel na návštěvě u mnišky Tändzin Palmo jednou zamáčkl moskyta. Mniška mu začala vyprávět, že i moskyt cítí, a že stejně jako pro lidi, i pro moskyta je život tím nejcennějším, co má. A když nechceme, aby někdo zamáčkl nás, neměli bychom brát život druhým, protože ho můžeme vzít, ale nemůžeme ho už nikdy vrátit. Nakonec mu tekly slzy: “Proč mi o tom nikdo neřekl dřív!”
Právě tahle otázka (“Jak to, že nám o tom neřekli!”) mne pak od té doby inspirovala k soustavnému studiu všeho, o čem nám Čechům, z nejrůznějších důvodů, neřekli. Omluvou nám byla i cenzura a ideologie. Jenže od roku 1990 se už nemůžeme vymlouvat. Jediné, co nám brání (v poznání sebe sama a světa) je zase ta ignorance. Nevíme, že nevíme. A navíc jsme líní vědět.
Ignorance je totiž ne náhodou jako jedna z největších překážek na duchovní Cestě velmi často zmiňována i v buddhistické literatuře, a s touto dnes stále běžnější charakteristickou vlastností některých lidí se můžeme setkat již v biblickém “Odpusť jim, neboť nevědí, co činí”.
Každý moudrý totiž ví, že všichni jsme na Cestě, jen jsou někteří na jejím počátku, anebo ji ještě dokonce nenalezli: ještě jim nikdo o tom či onom neřekl. Každý byl kdysi ignorant. Ale někdo se (po)učil, a dnes může nabídnout pomoc a zkušenost, pokud bude požádán.
Každý (ne vlastní vinou) ignorant má šanci zjistit, že je ignorant, a rozhodnout se s tím něco dělat.
Aby už nikdy nereagoval (ani na to, čemu zatím nerozumí) jako ignorant.
A aby později sem tam mohl poznamenat (i s rizikem, že zůstane nepochopen, protože ti, co reagují, jsou na počátku své Cesty, nebo ji ještě nenašli), že “ví i to, co neví”.
Vlastimil Marek, (více zde)
26.5.2008 
Jak ten čas můj milý deníčku letí. Najednou je konec května a léto se mílovými kroky zase blíží.
A každé léto se ve své profesionální profesi, snažím sbírat materiály (viz záznam z pořadu TV NOVA na vlastní oči nebo diskuse o sklonech k závislosti v konferenci na stránkách mého přítele A. Baudyše ml. a odvahu, zasednout zase k počítači a napsat pokračování ke své první knize. 
V roce 2005 jsem napsal Astrologickou předehru, nyni mám naplánovánu Astrologickou hru.
Tu první knihu jsem psal na břehu jaderského moře u svých přátel Katji a Živka Zderičových – klikni zde. Tu druhou jsem započal loni tamtéž, avšak nedokončil.
A tak se chystám to udělat letos. Situace se ovšem za tu dobu změnila a já vyměnil hladinu zahraničního moře za tuzemskou mystickou hladinu Máchova jezera a chráněné krajinné oblasti českolipska plné hradů, zámků a tajemných míst, kudy kráčela historie. A musím říci, že zde je opravdu co vidět. A tak se snažím toho vidět co nejvíce. 
Nádherný rozhled do kraje je z kopce Spící panna (ihned jsem se jako Panna nechal inspirovat), příjemné jsou podvečerní meditace nad “Macháčem”, vzrušující návštěvy např. na hradě Kost, zajímavá je zkušenost z návštěvy ve středověké hospody v Dětenicích atp.
A tak se tak trochu můj milý deníčku bojím, že tu knihu zase nestihnu dopsat. Co myslíš bojím se oprávněně ….?
20.5.2008
Včera jsem můj milý deníčku dostal odkaz na moc zajímavý rozhovor, který proběhl 11.4. 2008 na ČT24. Hostem pořadu byl Jarda Dušek, který je znám především jako herec a svérázný moderátor. Méně známý už je v roli propagátora učení toltéckých mudrců a myslitele .
A musím říci, že mě jeho vystoupení velmi zaujalo. Ostatně můžeš se můj milý deníčku přesvědčit sám, když klikneš sem.
A protože mi Jarda nedávno posílal blahopřání k udělení bronzového bludného balvanu (sám získal stříbrný), tak jsem neodolal a požádal jej, zda by nebyl tak hodný a nepodělil se se čtenáři Astrosfery o to co dělá, čte a doporučuje. Níže je uvedena jeho odpověď:
Ahoj, Milane, vpodstatě veškerý můj program najdeš když klikneš sem
Pro Bludný balvan jsem nešel, pozvánka ke mně totiž vůbec nedorazila. A i kdyby dorazila, nejspíš bych tam nešel, protože to považuji za ztrátu času.
Balvan mi přinesl Čeněk Zlatník na naše společné vysílání do rozhlasu, kam byl jako člen Sisyfa jaksi delegován, aby vyvažoval mé blátivé myšlení… Pořad si můžeš poslechnout na této adrese . Je to Nokturno nejen pro osamělé z 10.5. 2008.
Z knih doporučuji Mayský kalendář od Carla Johanna Callemana a nově vyšlý Mayský kód od Barbary Hand Clow.
zdravím Jaroslav
15.5.2008
Jak můj milý deníčku víš, již asi měsíc na těchto stránkách běží anketa o existenci či neexistenci Andělů – viz vlevo. A v té jak se zdá většina hlasujících souhlasí s tím, že Andělé opravdu existují.
A představ si můj milý deníčku, že ode dneška mají případní zájemci si možnost vyzkoušet jejich rady na vlastní kůži. Otevřel jsem totiž novou Astro – Andělskou poradnu – více o ní viz nabídka ve sloupci vlevo.
Ale musím tě varovat, Andělé sice mají velký smysl pro humor, ale s nikým se nemazlí.
Ostatně zasvěcencům je již je známo dávno, že i v duchovním světě jsou “rozhodčí a zkušební komise”, které nastavují nejrůznější životní situace a pak bedlivě a velmi pozorně sledují, co se již naše duše ve své existenci a snaze o dokonalost naučila, jak řeší své životní problémy. A pokud vykazuje úspěchy, je ji (nám) svěřeno vyšší postavení, rozšířeného okruhu postavení a působení.
Podmínkou však je jít čistě, s láskou, bez nenávisti, sobeckosti, zištnosti a podrazů …
14.5.2008
.Jak to tak vypadá, můj milý deníčku, situace na webu se pomaličku lepší. Všiml sis, že už se zase začínají objevovat obrázky? A to dokonce tak, že se dají i po kliknutí zvětšit. No, tak ještě chvíli vydrž a uvidíš, že brzy zase bude vše OK. Ostatně, jak říká tarotová karta Vůz, i v životě existuje čas změny a pohybu stejně jako čas stagnace a klidu.
Obě strany jedné mince se pak musí střídat. Jinak se život nežije a to se “Klukům nahoře” , kteří na vše dohlíží a vše monitorují, pranic nelíbí. A že s tím, něco obvykle s velkým smyslem pro humor udělají, to si piš!. Nevěříš? Co třeba zkušenost Jiřího X. Doležala s Poltergeistem a Sysifovci – viz celý článek nebo má včerejší příhoda – kdy jsem si na večerní procházce postěžoval, že nemám na ráno k dispozici dost peněz (neb jsem je vsechny do koruny utratil na podvecernim sledovani zapadu slunce na Máchově jezeře) na zakoupení novin a ejhle … na zemi na chodníku leží zmuchlaná padesátikoruna …
. Ovšem co mě můj milý deníčku dostalo a velmi pobavilo, byl článek Jiřího X. Doležala, který vyšel v Refelexu. To proto, že zabrousil mezi akademiky, kteří mou práci nedávno, konkrétně tuším 17.3. 2008 ocenili udělením Bronzového bludného balvanu. Docela mě mrzelo, že jsem si jej nevyzvedl neb po mém přestěhování mi zvoucí dopis dorazil, až dva týdny po předání cen. A teď mě to mrzí o to více, že jsem mohl porovnat to co napsal J.X.Doležal o Sisyfovcích a jakou zkušenost s nimi získal bylo opravdu velmi poučné.
Ostatně posuď to můj deníčku sám – viz text níže nebo rovnou na www.reflex.cz .
. Na strašidla a nadpřirozeno bych věřil velmi rád, kdybych někdy nějaké viděl. Jenže ty roky, co jsem vyjížděl na reportáže za projeveným tajemnem po celé republice, mě dovedly k větší skepsi než vysokoškolská studia. Nic tajemného jsem nepotkal, jen trapné podvody držitelů „NADPŘIROZENÝCH SCHOPNOSTÍ“, mimoidnost „léčitelů“ a závan psychózy z líčení „konspirativců“ či „ufologů“. Jenže poltergeist v Bobrové na Vysočině prokazatelně strašil. Bobrová je vesnice se dvěma kostely, působení temných sil je proto málo pravděpodobné. Postupoval jsem metodou záznamu výpovědí očitých svědků, tu při popisu neznámých jevů uznává i exaktní věda. Ptal jsem se výslovně jen na to, co svědci viděli, nezaznamenával jsem interpretace a hypotézy. K dnešnímu dni jsem vyslechl deset hodnověrných očitých svědků strašení, audionahrávky nejsilnějších výpovědí jsou archivovány (vypovídající uvádí veškerá data o sobě – jméno, věk, bydliště, profesi a také popis viděného). Navíc mám k dispozici fotografie následků nejsilnějšího působení jevu, pořízené ihned poté, co strašilo.
. Vyslechnutá svědectví lze shrnout takto: Od počátku března 2006 v domě rodiny Svobodových v Bobrové u Velkého Meziříčí docházelo k opakovaným poruchám elektrických instalací – vypadávání pojistek, „vyhoření“ zásuvek, praskání žárovek. Pan Svoboda přivolal k revizi elektroinstalace elektrikáře. Ten neshledal žádné závady ani odchylky, nestandardní chování však sílilo. Vyvrcholilo v noci z 22. na 23. března 2006.
V domě Svobodových začaly v noci mezi druhou a třetí ráno za intenzívního hluku bez viditelné příčiny padat police a předměty ze stěn, přesouvat se a tříštit nábytek, vyskočily dveře z pantů. Došlo k opakovaným zkratům elektrického vedení, tříštila se skla v oknech. Lze
. Tristní tvář současné vědy
předpokládat, že všechny padající a pohybující se předměty v sobě měly kovové (vodivé) součásti.
Kolem třetí ráno rodina dům opustila a přivolala na pomoc dobrovolné hasiče, na pomoc přišlo i několik lidí ze sousedství, kteří slyšeli hluk. Jev ve stejné intenzitě pokračoval i v přítomnosti dalších osob až do rozednění a v nižší intenzitě (padání zavěšených předmětů) se projevoval až do 27. března.
Celá událost byla pro rodinu jednoznačně nepříjemná, protože se stala zdrojem pomluv v tisku a nemilé pozornosti okolí i médií.
POLTERGEIST JE, KDYŽ …
. Slovo poltergeist (vyslovuj poltrgajst) je německého původu, znamená hřmotící, rámusící duch. Jde o jev, který nastává velmi zřídka. Bez zjevného důvodu dochází k přesunům nábytku, pádům zavěšených či vysoko postavených předmětů, praskání žárovek, výpadkům elektrických jističů a podobně.
Společným rysem všech alespoň částečně věrohodných hlášených výskytů poltergeista (jde o jednotky případů) je fakt, že jev se vyskytuje spontánně a nikdy nebyl nalezen úmyslný původce jevu. Dalším obvyklým pojítkem hlášených pozorování je v místě výskytu jevu žijící prepubertální či pubertální dítě (i v rodině Svobodových žije třináctiletý syn).
Poltergeista je možné chápat jako jev – on sám je to strašení, nic jiného. V tom případě by se jednalo spíše o fyzikální efekt. Všechny projevy poltergeista jsou velmi dobře představitelné jako následky velmi malých elektromagnetických výbojů, chovajících se trochu jako kulový blesk.
Hlášené výskyty poltergeista nikdy nebyly podrobněji a systémověji vědci zkoumány a ve Wikipedii se dočteme striktní: Současná věda tento fenomén neuznává. Ale u řady vědou uznávaných jevů nejsou k dispozici žádné přímější a věrohodnější důkazy než ty, které jsem v Bobrové shromáždil. O kulovém blesku se také po léta sbírala jen ústní svědectví, než se ho podařilo vyfotografovat a pak i vědecky prokázat. Podobné je to s mnoha dalšími jevy v psychologii, psychiatrii i fyzice, jež stojí na mnohem vratších důkazech než poltergeist, přesto, na rozdíl od strašidla, se jim věda nevysmívá.
BESÍDKA ZVLÁŠTNÍ ŠKOLY
. Rozhodl jsem se, že když už jsem jev zdokumentoval, tak se vědců zeptám. Náhoda mi přála, Český klub skeptiků Sisyfos právě ten týden předával výroční ceny Bludný balvan. Tam bude kriticky uvažujících vědců plný sál, říkal jsem si. Jenže na mě čekalo jedno překvapení za druhým.
U vchodu posluchárny matematicko-fyzikální fakulty stál stolek, na něm se prodával sisyfovský věstník, sisyfovská literatura, sisyfovská CD. Všechny atributy besídky okrajového religiózního hnutí. V sortimentu chyběl pouze skepticky hranatý talisman chránící před iracionalitou s obrázkem nejviditelnějšího skeptika dr. Grygara.
Pak z hlubin posluchárny vycházely polonahé postavy starých mužů, na sobě měly navlečené jakési ručníkové parodie římských tóg a na hlavách věnečky z listí, které zjevně nebylo vavřínem. Jeden z oručníkovaných mužů udeřil do podlahy holí a oficiální obřad započal. Po dlouhých a samolibě přednesených projevech o tom, jak iracionalita sílí, a řadě velmi nevtipných žertů na léčitele byly vyhlášeny anticeny za iracionalitu. Pět jich získali nějací řadoví šarlatáni šmelící s Duchovnem, v kategorii družstev cenu zlatý Bludný balvan 2006 za „významné příspěvky ke klamání veřejnosti“ získala Česká tisková kancelář (ČTK) za podporu propagace okultních nauk. Cena jí byla udělena za to, že v nějaké zábavné rubrice uveřejňuje zprávy o kartářkách a astrolozích …
Během následujícího nudného filmu o léčitelkách, jež tahají lidem z kapsy peníze, jsem se začetl do sisyfofského periodika a dost se pobavil. Jako moto mají hned pod názvem napsáno, že „cílem Českého klubu skeptiků Sisyfos je šíření vědeckých poznatků a nezkreslených informací. Zkoumáme sporné jevy a vystupujeme proti pseudovědeckým názorům.“ Dokonce i o poltergeistovi se tu psalo, byť v humorném tónu: „Současný stav poznání: Jsou k dispozici pouze velmi kusé informace, neboť poltergeist je natolik hlučné a neurvalé strašidlo, že vyděšení přímí svědkové nejsou schopni kloudného slova. A zase naopak. Je známo, že poltergeist se projevuje silným ramplováním a dokáže přesunovat i těžký nábytek. Úkol: Zjistěte jakékoliv skutečné informace.“
. Neúcta k poltergeistům mě vedla k tomu, že jsem v šatně přepadl pedela slavnosti Bludných balvanů a asistenta na fakultě elektrotechniky Martina Blocha. Popsal jsem jev a ptal se, jak jej tedy mám pro naše čtenáře nazvat. S naprostým klidem odpověděl: „Neznámý fyzikální jev,“ a převlékal se do civilu. Poltergeist ho nechal úplně chladným, nezajímal jej. Přitom jeho spolek má v titulku doslovně uvedeno: „Zkoumáme sporné jevy.“
ALTER EGO DOKTORA GRYGARA
Když jsem viděl druhý den po besídce doktora Grygara v jeho pracovně v Akademii věd, v padnoucím saku a jako předsedu Učené společnosti,
Doktor Grygar – role A
. byl rozpor s tunikou a humoruprostými vtipy strašlivý. Nejdřív jsem tvrdil, že chci požádat o grant na výzkum poltergeista a pan doktor mi bez hnutí brvou poradil, jak podat žádost o grant, a pak doporučil jakéhosi Američana, jenž vypsal cenu za prokázání něčeho nadpřirozeného. A přidal seznam vědeckých časopisů, kam můžu o jevu nabídnout článek.
Pak jsme se bavili o tom, jak věda zkoumá realitu. Ještě než jsem stačil vytáhnout meteority, vytáhl je pan doktor sám. „Exaktní věda“ totiž na začátku předminulého století popírala jejich existenci, neboť na dobře newtonovsky spočítaném nebi nemohou být kameny. Doktor Grygar na příkladu této tristní chyby vědy ukázal, jak kvalitní má vědecký systém zpětné mechanismy, neboť věda tu blbost tvrdila pouhých třináct let. Pak změnila názor, když Francouzské akademii ty meteority někdo přinesl. A pak, aby mě utvrdil, že je mu dogmatismus opravdu cizí, uvedl příklad vysokoenergetického kosmického záření, jehož výzkumu se účastnil. Exaktní věda prý dovede hodnověrně prokázat, že takové záření nemůže existovat. A ono -i když extrémně řídce – bezohledně dopadá a dopadá, aniž by se ohlíželo na výpočty našich fyziků.
Až potud bylo všechno v pořádku a já byl ochoten chápat celý Sisyfos jako recesistický spolek. Jenže všem těm řečem o exaktnosti vědy a zpětných vazbách chyběla koncovka. Na závěr debaty o poltergeistovi pan doktor nezavolal do fyzikálního ústavu, neslíbil, že zadá zdokumetování jevu v Bobrové nějakému studentovi. Učená společnost České republiky, jejímž je Jiří Grygar předsedou, má podporovat vědu a výzkum. Stejně jako spolek Sisyfos, jehož je mediálním symbolem. Přesto pana doktora – byť byl velmi vlídný a šaramantní -poltergeist absolutně nezajímal. Poltergeist totiž byl jednou zaškatulkován jako strašidlo, a tak neexistuje. Protože neexistuje, nebudou ho zkoumat. Proto vědci existenci jevu poltergeist popírají, i když někomu onen jev rozmlátí chalupu. A to dokonce i v situaci, kdy vše nasvědčuje elektromagnetické povaze jevu, a k jeho pochopení tedy není třeba zavádět nové proměnné. Například „nadpřirozeno“.
VĚŘÍM V JEDNOHO VĚDA
Když jsem zkoumal další výroky Sisyfů na adresu bobrovského poltergeista, pochopil jsem, že se skeptici chovají jako stoupenci kvazináboženského kultu. Televize NOVA zástupce Sisyfa oslovila pro pořad Střepiny vysílaný druhého dubna letošního roku.
„Vysvětluju si to tím, že si lidé dělají dobrý den, chtějí se zviditelnit, něco nainscenují, recese …,“ sdělil reportérům NOVY doc. RNDr. Čeněk Zlatník, CSc., předseda Klubu českých skeptiků, na adresu jevu v Bobrové. Pan docent své prohlášení učinil, aniž by měl jakékoliv informace kromě těch zprostředkovaných bulvárem. Nebyl se na místě přesvědčit, neměl k dispozici naprosto žádné informace o dění a lidi, jež obvinil z touhy po sebezviditelnění, nikdy neviděl a ani nevěděl, jak se jmenují. Takový přístup je z hlediska elementární vědecké metodologie nepřípustný. Pan docent totiž mohl svůj výrok opřít pouze o své vroucí přání nebo hluboké přesvědčení, což ve vědě skutečně nestačí.
Prosím libovolný fyzikální ústav, dle mého odhadu nejlépe katedru elektromagnetického pole fakulty elektrotechnické, aby začal pracovat na zdokumentování jevu v Bobrové. Vědci jej zjevně nemají zájem objasnit.
Co si o postojích českých vědců myslíte vy?
13.5.2008
Ach můj milý deníčku. Jak vidíš stále mám problémy se svým webem. Bohužel redakční systém, který běžel před napadením hackery není stále v původním stavu. Přestože jsem dal na doporučení odborníků a udělal zásadní změny, přesto se nepodařilo uvést věci do původního stavu. No budu usilovat dále. Ostatně ne nadarmo se říká, že těžké časy netrvají věčně :-). A jak vidno i web, může mít těžký časy …